Mt. Whitney (22.8.-24.8.)

Před sedmou ráno vstáváme, ale balení nám přes večerní přípravu trvá dlouho, z kempu vyjíždíme po půl desáté. Jedeme do krámu a v sámošce kupujeme ke snídani steaky. U "Mekáče" stahujeme přes wifinu kešky a vyrážíme na Whitney Portal, výchozí bod túr na Mt. Whitney, ve výšce 2548 metrů. Uklízíme přebytečné potraviny a kosmetiku do protimedvědích kontejnerů a kolem půl jedné vyrážíme.

parkoviště na Whitney Portal - za chvíli vyrážíme

Hned v úvodu narážíme na váhu, tak zjišťujeme, že nejvíc se ulejvá Helča - 14 kg. Pak následovala Jana s 18,6 kg, Simona 19 kg, Roman 20,9 kg, Alan 26,8 kg a nakonec Dan 27,2 kg (za předpokladu, že platí 1 lb =  0.453 kg).

můj batoh na váze - 60 lb

Do 5,8 km vzdáleného Outpost Campu ve výšce 3159 metrů přicházíme po čtyřech hodinách. Svačíme a diskutujeme o tom, jestli se vypravit do Trail campu, který je ještě o cca 500 metrů výše. S vědomím, že zřejmě dojdeme za tmy, vyrážíme.

svačina v Outpost Campu

 Ve výšce 3243 m.n.m. míjíme Mirror Lake. O kousek výše se dáváme do řeči s rangerem, který nám tvrdí, že v Trail Campu v životě neviděl medvěda. Jediné, co nám prý může sežrat jídlo, jsou myši, čipmankové (příbuzní veverek) a svišti. Mimochodem, myšlenka o tom, že pokud bychom nesehnali permity, mohli bychom to zkusit bez, by nebyla realizovatelná. Kontroly byly poměrně časté.

svištů jsme viděli v Trail Campu několik

jezero Mirror Lake

Do Trail Campu ve výšce 3658 metrů přicházíme se soumrakem, resp. Alan v krizi s doprovodem až za tmy :-). První myšlenkou po příchodu byla káva. Bohužel, Roman "objevil" ve svém sáčku na vařič s nápisem VAR 2 vařič VAR 1, což znamená nekompatibilitu zakoupených bomb. Náš VAR 2 zůstal v autě...


Většinu osádky pobolívala hlava, otočení ve spacáku znamenalo několik minut vydýchávání. Vlastně jsme za půl dne vystoupali přes dva a půl tisíce metrů, od tří tisíc m.n.m. se někde doporučuje vystoupat i jen 300 m denně!
Roman s Helčou prožívali ve stanu svůj boj o přežití, ve svých šestiset gramových spacáčcích v teplotě kolem nuly klepali kosu. Prý už nikdy více... Helča měla na nohách i futrály od karimatek :-)) O to hezčí bylo ráno. Roman jako první, a jak se později ukázalo, i jako poslední, použil svůj sáček na exkrementy.

souprava na lidské exkrementy

svítání z Trail Campu

poslední přípravy před cestou k vrcholu

Po půl osmé vyrážíme do nejkrutější pasáže treku, kdy v jedné stěně se stále stejným výhledem nastoupáme za 3,6 km 541 výškových metrů a v 10:15 s vyvalenýma očima lapáme po vzduchu v průsmyku Trail Crest ve výšce 4199 metrů.

průsmyk Trail Crest - první pohled na druhou stranu hor

Dál už je to vícemémě rovina, která by za normálních okolností nikoho nerozhodila, ale... Co pět kroků, to zlomený člověk se smrtí na jazyku. Kyslíku je v této výšce o 40 procent méně než u hladiny moře. Když jsme konečně uviděli vrcholovou boudu, vyhrkly Janě slzy :-).
13:37 we get it!

vrcholové foto

Kochajíce se pohledy z nejvyššího vrcholu byli jsme poučeni o zákazu kouření divoce gestikulující američankou. Alan jí svou brilantní angličtinou odvětil, že požár nehrozí: "Stone, Stone, Stone". Opodál odpočívající, nám už dobře známý ranger, nás ubezpečil, že "rocks" opravdu nehoří, a že někteří Kaliforňané jsou na kouření na veřejných místech přecitlivělí. Byl v pohodě, řekl, že můžeme v klidu kouřit. Posvačili jsme, prohodili pár frází s Rakušáky a podepsali se do vrcholové knihy (záznam před námi logujícího amíka celkem vystihnul situaci - napsal jedno slovo - "over").

zápis do vrcholové knihy

Pak už jsme jen vyzvedli kešku (skrýš ze hry geocaching) a vydali se směrem dolů. Roman s Helenou už nechtěli druhou noc mrznout a tak se rozhodli sestoupat minimálně o jeden tábor níže. My zbývající jsme v poklidu sestupovali do našeho Trail Campu. Stranou od lidí jsme rozdělali tradiční vrcholové pivo (jak známo, v USA puritánské zákony popíjení alkoholu na veřejnosti zapovězují).

foto s tradičním vrcholovým pivem je kvůli US zákonům trochu dále od lidí

ještě druhá dvojka s pivkem

Po strastiplné cestě plné krásných výhledů jsme se před šestou večer dostali zpět do kempu. Vládla ozajstná zima, podpořená vyčerpáním. Víc než tři měsíce nicnedělání po úrazu se opět projevily - Alan, po cestě opět stižený krizí, se v kempu rozklepal zimnicí a dlouhé minuty nebyl schopen žádné činnosti. Ani jídla.
/Po vzoru  Saturninovy Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru musím upřesnit - krize přišla opravdu až po cestě, nikoli během ní, šlapalo se mi vcelku dobře. Na jídlo jsem skutečně chuť neměl, ale nakonec jsem se donutil sníst celou plechovku masa Chili con Carne No Beans - bohužel díky Romanovi studenou :-) A./
Ještě za světla jsme zalezli do spacáků a zkoušeli spát. Roman s Helčou ještě tentýž večer došlapali až úplně dolů. Outpost Camp minuli, protože v něm nikdo nenocoval a báli se být jediným terčem medvědích nájezdů. Ve Whitney Portalu sedli na auto a jeli do Lone Pine do motelu. Dřív se umyli a lépe se vyspali, ale přišli o jeden den v krásné divočině. A o 110 dolarů :-)
Alanovi s Janou se nevešly odpadky do protimedvědího sudu a tak je ráno dali pod hromádku kamení. Neukázalo se to jako dobrý nápad - pytel na hadry, papíry rozcupované, plechovky od energeťáků roztrhané na hadry, ty pevnější od jídla vylízané a jedna chyběla úplně. Šikovný myšky.

Ráno bylo opět kouzelné. Krátce po šesté hodině začalo slunce osvětlovat vrcholky hor, po kterých jsme předchozí den šplhali a traverzovali. Z kempu byla vidět i samotná Mt. Whitney.

Mt. Whitney - 6:25 a už tam jsou lidi

Sbalili jsme stany, nasnídali se (až na Alana, který prý neměl stále na jídlo ani pomyšlení). Před osmou hodinou jsme vyrazili. /Ještě jednou Kancelář - skoro nikdy nejím před osmou :-) A./
 Sestup probíhal rychle, zpestřovala nám ho různá zvířátka.

plachý čipmank v Outpost Campu

Pod Outpost Campem, na krásné zelené plošině zvané Bighorn Park, se nám ukázaly dva kusy vysoké zvěře. Nádhera.

srna nebo laň - spíš to druhé, ne? :-)  /Jelenec ušatý) A./

O kus níž objevila Simona opravdu zvídavého čipmanka. Zatímco v Outpost Campu jsem se k "veverce" nedostal blíž, než na cca 15 metrů, tenhle zvídavý jedinec se evidentně nebál.

zvědavý čipmank

face to face

Při příchodu do výchozího bodu, do Whitney portal (před dvanáctou hodinou), jsme převážili zavazadla - Simča nesla 8,8 kg, Jana 14 kg, Alan 15 kg a Dan 15,9 kg. Roman s Helčou přijeli z motelu o chvilku později. Uvařili jsme kávu, fotili zvířátka a palce.

modropták  /Sojka Stellerova (Cyanocitta stelleri) A./

Helča i Roman mají po sestupu modré palce - zjevně málo utažené boty

V obchůdku u parkoviště jsme nakoupili trička s nápisem "I climbed Mt. Whitney" (vylezl jsem na Mt. Whitney) , jak jsme se domluvili už ve svahu - plánovali jsme společnou fotku v tričkách před Mt. Whitney, pokud vše dobře dopadne. Nahoře ve Whitney portal trička pro holky neměli, tak jsme je dokoupili v Lone Pine. Fotka ale nedopadla dobře, k focení jsme se dostali večer a slunce svítilo přímo proti objektivu. Následující fotka je focená v opačném směru, za zády máme pohoří White Mountains.

fotka v tričkách  "I climbed Mt. Whitney"

Vrátili jsme medvědí barely, zakoupili nějaké dárečky a při svačince v McDonald´s zarezervovali Motel 6 v Mammoth Lake.

Pozdě odpoledne jsme se vydali do Mammoth Lake. Motel celkem splnil očekávání, až na nedostupnost připojení na internet. Přeprali jsme hadry, po delší době se pořádně umyli a trochu oslavovali. Pro tu příležitost jsme po cestě nakoupili v nápojové speciálce piva Corona, Tecate (obě Mexico), Arrogant Bastard Ale a místní pivo Mammoth (tři druhy). A výsledek? Jediný americký pivo, který se dá pít, je mexický pivo. Nejhnusnější pivo světa se jmenuje ARROGANT BASTARD ALE, jediným jeho plusem je 7,2 Vol., chutná jak žaludeční kapky (tvrdí Alan). Zakoupení minibasiček piv Mammoth Paranoids, Mammoth Golden Trout (prý Pilsner bier, cha!) a Mammoth Double Nut Brown pak pro nás znamenal konec experimentů s americkými pivy. Vskutku nedobré pití. Pokud má někdo zkušenost s US pivy, a má kandidáta, který by mohl ty sračky poněkud rehabilitovat, napište.
Zajímavou vlastnost jsme ale objevili u všech těchto piv - po otevření zapalovačem odlétá zátka rychlostí světla (něco jako šampus včetně zvukového doprovodu). Jednou, když jsem na to opět zapomněl, trefila mě do tváře a vryla mi do ní připomenutí své nebezpečnosti - červený flek jsem tam měl ještě druhý den.