Den první - nejdelší

Ze Dvora Králové jsme vyjeli 16.9. v 21. hod. do Prahy. V Praze se k nám přidal Roman s Helčou a Míšou, co by závoznicí. V šest ráno jsme dorazili do Mnichova. Po vyložení báglů odjel Roman s Míšou a Alan v Toyotě do Landshutu, kde na s kámošem domluveném a částečně hlídaném parkovišti zanechali Toyotu a vrátili se jedním autem zpět na letiště. Míša vzápětí odjela domů, do Prahy...
Letadlo letělo v 10.25 h., času bylo až moc. Odbavili jsme zavazadla a čekali. Kolem osmé jsem si uvědomil, že jsem nechal peněženku s kreditkou, dolary, eury, řidičákem a dalšími kartičkami, třeba od pojištění, v Toyotě. A ta byla v Landshutu...
Vypravil jsem se tedy sehnat TAXI - cesta do Landhutu a zpět (necelých 80 km) vyšla na 80 Euro... za blbost se platí, a to dost. :-)
Jel jsem zřejmě nejstarším sloužícím Mercedesem v Bavorsku, licenci vlastnil jakýsi Řek a vezl mě jeho kámoš Turek. Pěkně jsme si popovídali, za ty prachy.
Celkem bez problémů jsme tedy odcestovali malým, za letu na můj vkus dost neklidným, letadlem Embraer 190 do Amsterdamu. To, že jsem si zapomněl kódy ESTA v PC v Trutnově bych ani nezmiňoval. Nakonec se to ukázalo jako nepodstatné.
V Amstru jsme měli pauzu 2:40 hod. Každá další hodinka bez spánku ale byla náročná, nespali jsme už kolem 30 hodin. Odbavení před odletem do států bylo důsledné, nejdřív nás vyzpovídali, pak nás vyzuli z bot a proskenovali skrz naskrz. Ale v klidu. V Mnichově mi prohlíželi každý objektiv zvlášť a dvakrát všechny projeli skenem, mezi tím je i otestovali na výbušniny.
Let přes oceán Airbusem 330-300 byl překvapivě pohodlný, viděli jsme prvně v životě Island, Grónsko a Kanadu a uletěli asi 7100 km. Po devíti hodinách letu jsme přistáli v Minneapolis. Imigrační kontrola proběhla v rychlosti, jediný problém zaznamenal Alan, když si paní nevěděla rady s Alanovou pochroumanou rukou. Přišel však vrchní úředník, poradil, a - "You are welcome!".
Po radostných pocitech z vpuštění na území USA přišlo ochlazení, nedošly batohy, můj a Helenin. Na reklamacích nám řekli, že máme počkat do Vegas a pokud nedojdou tam, reklamovat.
V Minneapolis jsme měli 5 hodin do odletu dalšího letadla. Procházka z letiště byla nereálná, přeci jen je letiště hodně mimo centrum města, venku vedro k padnutí, a tak jsme se poflakovali po letišti, ve Starbucks dali kafe (já měl se Simčou ledovou kávu za 5 babek, jak v Pulp Fiction, za takový prachy a bez bourbonu). Ale dobrý.

Poslední let, Boeingem 737-800, už byl třešničkou na dortu. Cesta už v částečné agónii proběhla celkem rychle a pohled na svítící Las Vegas nás trochu probral. U zavazadel se černá předtucha proměnila ve skutečnost, zavazadla nedorazila. Navíc, Alanův batoh, navzdory důkladnému přebalení igelitovou fólií, utrpěl šrám. Z neznámých důvodů ho kdosi vyjmul z igelitu a poté ho někdo další rozřízl odshora až dolů.
Reklamovali jsme vše, Alanovi by batoh měla zaplatit Delta v Praze.
/edit 19.2.2011 - Pro Deltu opravuje zavazadla fy DOLFI, sami si ho vyzvednou, sami přivezou. Sice to nejsou žádní rychlíci, ze slibovaného týdne to nakonec byly asi čtyři, ale nakonec jsem se dočkal. Opravit to nešlo, koupili nový, úplně stejný batoh, takže ok./
Po dlouhých 35 hodinách cestování a cca 48 hodinách bez pořádného spánku jsme stanuli po 23. hodině místního času (časový posun -9 hodin) v hříšném městě. Nebylo však všem trampotám konec a do postelí jsme se nedostali ještě dlouho...

Let do Amterdamu v letadle Embraer 190