Stálo to za to! :-)
Na tomto blogu se ještě v budoucnu objeví odkazy na fotky a videa - prosíme o trpělivost :-).
úterý 21. září 2010
Las Vegas - Stratosphere (10.9.)
Tento den jsme věnovali především nákupu dárečků pro sebe i blízké v nám známém Outlet Center u letiště. Odpoledne jsme zajeli prozkoumat Stratosphere. Je to kasíno, hotel a vyhlídková věž na severním okraji Las Vegas Strip vysoká 350 metrů.
Jde tak o nejvyšší vyhlídkovou věž v USA. Na jejím vrcholu jsou dvě vyhlídková poschodí, jedna otáčivá restaurace zvaná “Top of the World” a čtyři atrakce. My jsme si z nich vybrali jednu, nazvanou Big Shot, která je svou vrchní úvratí ve výšce 329 metrů nad zemí nejvýše umístěnou atrakcí na světě (ostatní na Stratosphere jsou v pořadí hned za ní, jde tedy o nejvýše umístěný lunapark na světě). Upoutali nás do sedaček, s přetížením 4G (rychlost až 72 km/h) nás vystřelili o padesát metrů výše a pak nás pustili volným pádem zase dolů… Potom to nechali ještě “dohoupat”, tzn. ještě dvakrát tam a zpět, ne už tak vysoko, a to byl konec. Výstup, euforie z přežití. Na atrakci se fotit nedalo, museli jsme si sundat i brýle, ale Alan nemohl fotit ani po slezení ze sedačky, jak se klepal. Ostatně, nikdo na tom nebyl o moc lépe. V budce pod Big Shotem jsme koukali na naše fotky, které zaznamenaly (nejspíš) dopad z volného pádu. Neskutečné. Tak vypadají lidé vteřinu před smrtí z vyděšení. Škoda, že za fotky, ještě s nějakým implantovaným pozadím, chtěli tak nehorázné peníze. Mimochodem, vstupné na věž s jednou atrakcí stálo 22 dolarů.
 |
| Helča s respektem hledí do hloubky z vršku Stratosphere |
Jde tak o nejvyšší vyhlídkovou věž v USA. Na jejím vrcholu jsou dvě vyhlídková poschodí, jedna otáčivá restaurace zvaná “Top of the World” a čtyři atrakce. My jsme si z nich vybrali jednu, nazvanou Big Shot, která je svou vrchní úvratí ve výšce 329 metrů nad zemí nejvýše umístěnou atrakcí na světě (ostatní na Stratosphere jsou v pořadí hned za ní, jde tedy o nejvýše umístěný lunapark na světě). Upoutali nás do sedaček, s přetížením 4G (rychlost až 72 km/h) nás vystřelili o padesát metrů výše a pak nás pustili volným pádem zase dolů… Potom to nechali ještě “dohoupat”, tzn. ještě dvakrát tam a zpět, ne už tak vysoko, a to byl konec. Výstup, euforie z přežití. Na atrakci se fotit nedalo, museli jsme si sundat i brýle, ale Alan nemohl fotit ani po slezení ze sedačky, jak se klepal. Ostatně, nikdo na tom nebyl o moc lépe. V budce pod Big Shotem jsme koukali na naše fotky, které zaznamenaly (nejspíš) dopad z volného pádu. Neskutečné. Tak vypadají lidé vteřinu před smrtí z vyděšení. Škoda, že za fotky, ještě s nějakým implantovaným pozadím, chtěli tak nehorázné peníze. Mimochodem, vstupné na věž s jednou atrakcí stálo 22 dolarů.
 |
| Big Shot v akci |
Další atrakcí je Insanity (Šílenost), což je v podstatě rychlý kolotoč, který rameno přesune přes hranu, do prázdna, 270 metrů nad asfalt.
Třetí v řadě je X-Scream, houpačka s vozíkem, která se houpe tam a zpět. Když dopředu, řítíte se upoutáni ve vozíku dolů, deset metrů za okraj plošiny, pod vámi je díra. Když se pohyb zastaví a cestující jako zázrakem zůstanou živí, rameno se propadne ještě o pár metrů níž a konec se zdá neodvratný… A pak zase dozadu.
 |
| Insanity - na celém kolotoči jeden jediný odvážlivec |
Třetí v řadě je X-Scream, houpačka s vozíkem, která se houpe tam a zpět. Když dopředu, řítíte se upoutáni ve vozíku dolů, deset metrů za okraj plošiny, pod vámi je díra. Když se pohyb zastaví a cestující jako zázrakem zůstanou živí, rameno se propadne ještě o pár metrů níž a konec se zdá neodvratný… A pak zase dozadu.
 |
| zvedající se X-Scream, pro tento moment si cestující oddychli |
Poslední, pro mne jednoznačně nejšílenější, je (dvěma lanky řízený) bungee-jump z 261 metrů. Brrr, tam bych nešel ani náhodou. :-)
 |
| my a Stratosphere |
Po osmé večer jsme dojeli do už z domova objednaného hotelu Golden Gate na Fremont Street. Natahali jsme do pokojů všechny batohy, batůžky, tašky, taštičky a snažili se je vecpat do zavazadel, která nám vezmou k letecké přepravě. Je to jako cpát Tatru do Trabanta.
 |
| dýdžej u hotelu Golden Gate na Fremont Street |
Večer jsme naposledy vyrazili do víru zábavy Las Vegas, opět na Fremont Street, která je opravdu fascinující.
Trochu jsme se prošli, poslechli rockové kapelky, které na půlkilometrovém úseku Fremont Street hrají na dvou pódiích (k tomu můžeme připočíst dýdžeje na západním konci a různé produkce potulných hudebníků) a zamířili jsme do kasín. Zatahali jsme za jednoruké bandity (i jednoho opravdu velikého) a pak přešli na ruletu.
Helče s Romanem se zpočátku dařilo, pak ale všechno prohráli. Já, naprostou v souladu s očekáváním, netrefil vůbec nic. Já bych netrefil ani kdybych vsázel každé kolo na černou i červenou zároveň - začaly by padat samé nuly...
 |
| největší bandita v historii banditů :-) - casino Golden Nugget |
Helče s Romanem se zpočátku dařilo, pak ale všechno prohráli. Já, naprostou v souladu s očekáváním, netrefil vůbec nic. Já bych netrefil ani kdybych vsázel každé kolo na černou i červenou zároveň - začaly by padat samé nuly...
Lehce jsme se podroušili pivkem a “Mixelou” v plechovkách z okolních obchůdků a v kasinu jsme to vylepšili malými Heinekeny, které prodávali za dolarový žeton do rulety. Jediní, kdo trochu využili pokoj, byli Alan s Janou, kteří odešli dřív. My ostatní jsme pokoje využili jen na dobalení věcí, spali jsme doslova pár minut. Pak už jsme vyjeli na letiště...
Návrat do reality (11.-12.9.)
Po třetí hodině ranní jsme nasedli do auta a jeli na letiště. S lehkou obavou, co se bude dít, jeli Alan s Romanem vrátit auto do půjčovny. Přeci jen, měli jsme větší auto za cenu menšího. Ale doplatek se nekonal (aspoň o něm nic neříkali, ještě si to můžou strhnout z kreditky a boj za vrácení by nebyl jednoduchý).
/edit 19.2.2011 - Ano, skutečně si nic nedoúčtovali. Potěší o to víc, že původně požadovaný doplatek 40$/den byl kompromisem, Suburban měl být denně dražší o 80 dolarů. Takže pro nás v podstatě Roman usmlouval slevu skoro 40.000 Kč. Slušný.../
Zpět k terminálu dojeli letištním autobusem.
Odbavení zavazadel probíhalo bez problémů do doby, než Roman strčil svůj mega-batoh na váhu. Stál jsem u vedlejší přepážky už s odbaveným zavazadlem a slyším něco jako "příliš těžké, doplatíte 150,- dolarů". Roman strhnul batoh i Helču od vedlejší přepážky a začalo přerovnávání. Těžší věci putovaly do Helčina batohu a Alanova příručního zavazadla, lehké opačným směrem. Nakonec se věc podařila.
U odbavení osobních zavazadel, těch, které si cestující bere s sebou do letadla, už to bylo horší. Simoně zabavili jeden, a Romanovi hned čtyři upomínkové zapalovače (ty se žhavící spirálkou proti větru, obyčejné nejsou problém). Byly to dárečky... čo sa dá robiť.
Z Vegas do Atlanty jsme vyletěli v 7:05 Boeingem 757-200/300, letěli necelé 4 hodiny a díky časovému posunu přistáli v Atlantě ve 14 hodin. Tam jsme pojedli a připravili se k letu přes oceán. Odletěli jsme v 17:50 hodin místního času se společností Air France Boeingem 747-400, zvaným Jumbo Jet. Po Airbusu 380 je to druhé největší dopravní letadlo na světě. Seděli jsme ve vrchním, tedy třetím patře. Pohled na dráhu byl jak z paneláku :-). Do Paříže jsme přiletěli v 8:10 h.
Třetí let z Paříže do Mnichova, opět s Air France, trval už jen hodinu a půl a letěli jsme Airbusem A319. V 11:55 jsme dosedli v Mnichově.
Tam už nás čekala Míša, naložila Romana, Helču a Alana a odjela směr Praha. Alan vystoupil v Landshutu a přijel zpět Toyotou. Pak už nás, unavené, čekala jen únavná cesta domů...
/edit 19.2.2011 - Ano, skutečně si nic nedoúčtovali. Potěší o to víc, že původně požadovaný doplatek 40$/den byl kompromisem, Suburban měl být denně dražší o 80 dolarů. Takže pro nás v podstatě Roman usmlouval slevu skoro 40.000 Kč. Slušný.../
Zpět k terminálu dojeli letištním autobusem.
Odbavení zavazadel probíhalo bez problémů do doby, než Roman strčil svůj mega-batoh na váhu. Stál jsem u vedlejší přepážky už s odbaveným zavazadlem a slyším něco jako "příliš těžké, doplatíte 150,- dolarů". Roman strhnul batoh i Helču od vedlejší přepážky a začalo přerovnávání. Těžší věci putovaly do Helčina batohu a Alanova příručního zavazadla, lehké opačným směrem. Nakonec se věc podařila.
U odbavení osobních zavazadel, těch, které si cestující bere s sebou do letadla, už to bylo horší. Simoně zabavili jeden, a Romanovi hned čtyři upomínkové zapalovače (ty se žhavící spirálkou proti větru, obyčejné nejsou problém). Byly to dárečky... čo sa dá robiť.
Z Vegas do Atlanty jsme vyletěli v 7:05 Boeingem 757-200/300, letěli necelé 4 hodiny a díky časovému posunu přistáli v Atlantě ve 14 hodin. Tam jsme pojedli a připravili se k letu přes oceán. Odletěli jsme v 17:50 hodin místního času se společností Air France Boeingem 747-400, zvaným Jumbo Jet. Po Airbusu 380 je to druhé největší dopravní letadlo na světě. Seděli jsme ve vrchním, tedy třetím patře. Pohled na dráhu byl jak z paneláku :-). Do Paříže jsme přiletěli v 8:10 h.
Třetí let z Paříže do Mnichova, opět s Air France, trval už jen hodinu a půl a letěli jsme Airbusem A319. V 11:55 jsme dosedli v Mnichově.
 |
| v Mnichově po příletu |
Tam už nás čekala Míša, naložila Romana, Helču a Alana a odjela směr Praha. Alan vystoupil v Landshutu a přijel zpět Toyotou. Pak už nás, unavené, čekala jen únavná cesta domů...
 |
| End of trail :-( |
Zpět do Las Vegas (9.9.)
Ráno bylo krušné, ale nakonec jsme po dvanácté sbalili stany, stavili se v kempovém General store na polévku, hot-dogy, pizzu, kávu a jiné pití, a vydali se po dvaceti dnech znovu do Las Vegas. To signalizuje, že se nám náš americký výlet neúprosně blíží k závěru.
Ubytovali jsme se v Motel 6, který jsme po cestě zabukovali - poprvé jsme spali všichni v "jednom" pokoji (byly to vlastně dva pokoje za cenu jednoho se třemi postelemi Queen bed). Sice píšou, že maximální počet osob na pokoji je čtyři, ale kdo by je zatěžoval tím, že je nás šest, ne? :-)
Po nezbytné koupeli a zabydlení jsme vyšli do ulic. Co do ulic, do jedné ulice, ale zato unikátní - Fremont Street. Na půlkilometrovém úseku kryje ulici střecha, která je vlastně půlkilometrovou "televizí". Promítají se na ní reklamy, nabídky, všelico možného a jednou za hodinu, vždy v celou, celá ulice s miliony světýlek a neónů obchodů a kasín potemní a ztiší se... a na stropě se za mohutné podpory reproduktorů promítá speciální videoklip věnovaný vždy nějaké kapele. My měli to štěstí, že jsme přišli na devátou večerní a hráli The Doors. Z celého představení jsem měl fakt husí kůži. Zvlášť zajímavé bylo, když se po celé délce rozbíhaly všelijaké abstraktní obrazce, do toho ta hudba, paráda. V deset večer jsme shlédli videoklip s Queen (We will we will rock you... mj.), o hodinu později promítli Kissáky. To už ale viděli jen Roman s Helčou.
Ale i mimo tento čas se tam dějí zajímavé věci.
Na ploše se předvádějí všelijací podivíni: tančící Žid, okřídlené “andělky”, velký černoch v přiléhavém tygřím trikotu lezoucí do plexisklové krabice, malíři se spreji, boxer se dvěma zuby, snad pět Elvisů, nějaký ten Prince, Hendrix, dokonce i Michael Jackson. Na venkovním baru Golden Gate Hotelu tančí spoře oděné barmanky, totéž je k vidění i uvnitř, vylepšené o polonahé krupiérky. Hned vedle se na chodníku svíjí breakdanceři. Snůška ujetých showmanů z celého světa.
 |
| taneční rej před Golden Gate |
 |
| padlá andělka |
 |
| Majkl před kasinem Golden Nugget |
 |
| frajer si s námi ťuknul pěstí - málem jsem mu zlomil zápěstí, trosce :-) |
Asi do jedenácti hodin je v ulici hlava na hlavě. V noci hudba pomalu utichá, obchody zavírají a Fremont Street se postupně vyprazdňuje, zábava se přesouvá do kasín a barů.
pátek 10. září 2010
Bryce Canyon (8.9.)
Dopoledne jsme se vysoukali ze spacáků a vyjeli do kaňonu. Mimochodem, Bryce Canyon ve skutečnosti není kaňon, nevyhloubila ho žádná řeka. Jak jsem se dočetl, jde o vápencovou desku vysokou 700 metrům rozrytou erozí.
Tentokrát jsme neponechali nic náhodě a hned po příjezdu jsme se ubytovali v North Campgroundu (pěkný kemp za 15 dolarů na auto). Pak už jsme se vypravili k Sunset Pointu, abychom jižní větví trailu Navajo Loop sestoupili na dno tohoto přírodního zázraku.
Pokračovali jsme po Queens Garden Trail, vystoupili na Sunrise Point a na západ slunce se vrátili na po hraně kaňonu na Sunset Point. Nebudu šířeji popisovat, co jsme viděli, fotky ty tisíce různých věžiček "popíšou" lépe. Shodli jsme se, že Bryce Canyon je hezčí podívaná, než Grand Canyon.
Po návratu jsme ještě jeli doplnit zásoby jídla do nedalekého General Store Ruby's Inn. A pak už jsme zasedli v kempu do lavic, přejedli se, vypili zbývající kanystr rumu a něco přes pět litrů vína. Skončili jsme hodně k ránu, ale v kolik, to tedy nevím...
Tentokrát jsme neponechali nic náhodě a hned po příjezdu jsme se ubytovali v North Campgroundu (pěkný kemp za 15 dolarů na auto). Pak už jsme se vypravili k Sunset Pointu, abychom jižní větví trailu Navajo Loop sestoupili na dno tohoto přírodního zázraku.
 |
| Bryce Canyon ze Sunset Pointu |
Pokračovali jsme po Queens Garden Trail, vystoupili na Sunrise Point a na západ slunce se vrátili na po hraně kaňonu na Sunset Point. Nebudu šířeji popisovat, co jsme viděli, fotky ty tisíce různých věžiček "popíšou" lépe. Shodli jsme se, že Bryce Canyon je hezčí podívaná, než Grand Canyon.
 |
| zákoutí v Queen's Garden, nahoře vpravo sama královna Victoria |
Po návratu jsme ještě jeli doplnit zásoby jídla do nedalekého General Store Ruby's Inn. A pak už jsme zasedli v kempu do lavic, přejedli se, vypili zbývající kanystr rumu a něco přes pět litrů vína. Skončili jsme hodně k ránu, ale v kolik, to tedy nevím...
 |
| večerní dýchánek :-) |
Arches (7.9.)
Ráno jsme zaplatili za kemp 26 dolarů, po několika dnech se osprchovali a vyjeli k motelu, kde jsme vyzvedli Romana s Helenou. Hned jsme vyrazili do Arches.
Podnikli jsme pár procházek pod kamenné brány a fotili. Po chvíli se zatáhlo, za náš pobyt snad poprvé ve vnitrozemí, a spadlo i několik kapek. Sluncem osvícené oblouky by na fotkách asi vypadaly lépe, ale zase není takové vedro. V klidu jsme poobědvali na jednom z romantických "picnic area".
Při krátkém treku k Landscape Arch nás zastihl regulérní déšť! Poprvé po třech týdnech pobytu v USA. Pršelo sice jemně, ale dlouho. Propršel celý trek k Broken Arch (zlomený oblouk), který jsme zřejmě pro kapuce přehlédli. Po hodinovém pochodu jsme dokráčeli k autu a nevěřícně zkoumali na mapě, kde se stala chyba. (doplnění z Mekáče - ověření u internetu: Zlomenou bránu jsme našli, jen jsme si jí představovali jinak :-))
Na poslední trek k Delicates Arch už se s námi nevypravila Simča, která promokla a už se jí do deště nechtělo. Ale udělala velkou chybu. K oblouku se šlo zvláštní krajinou plnou vyhlazených skal, kterou dle výstražných tabulí obývají pumy. Cestou déšť pomalu ustával a u Delikates Arch nám někdo tam nahoře vynahradil propršený den něčím unikátním. Už jsem viděl leccos, ale podobně úchvatnou scénu, kterou vykouzlilo právě na pár minut před svým západem vykouknuvší slunce, jsem ještě neviděl. Celou tu podívanou dokresloval úplný oblouk duhy. Z amfiteátru zaplněného fotografy se ozýval kromě užaslých vzdechů i potlesk. Zkrátka, srdce se nám (skoro) zastavila...
Cestou dolů jsme ještě dlouho rozebírali onen jediněčný zážitek a řekli jsme si, že by bylo třeba oslavit tu krásu pořádným biftekem. Odjíždíme z Arches a hledáme Steakhouse.
Našli jsme Golden Steake v Moabu. Pojedli jsme steaky, zaplatili 133 dolarů a vyrazili směr Bryce Canyon. Ve čtyři ráno jsme zabivakovali v lese (Fishlake National Forrest) mezi obcemi Marysvale a Junction asi 60 mil před cílem. Roman s Helčou ve 2000 m.n.m. neriskovali chlad a zkusili spát v autě. Osvědčilo se.
Podnikli jsme pár procházek pod kamenné brány a fotili. Po chvíli se zatáhlo, za náš pobyt snad poprvé ve vnitrozemí, a spadlo i několik kapek. Sluncem osvícené oblouky by na fotkách asi vypadaly lépe, ale zase není takové vedro. V klidu jsme poobědvali na jednom z romantických "picnic area".
 |
| dole pod Double Arches stojí Helča, nahoru šplhá Simona |
 |
| oběd u skály |
 |
| zvláštní krajina |
 |
| Delikates Arch |
Našli jsme Golden Steake v Moabu. Pojedli jsme steaky, zaplatili 133 dolarů a vyrazili směr Bryce Canyon. Ve čtyři ráno jsme zabivakovali v lese (Fishlake National Forrest) mezi obcemi Marysvale a Junction asi 60 mil před cílem. Roman s Helčou ve 2000 m.n.m. neriskovali chlad a zkusili spát v autě. Osvědčilo se.
středa 8. září 2010
Monument Valley (6.9.)
Ráno jsme se vzpamatovávali těžko, bylo nám těžko. Situaci ještě zhoršilo zjištění, že jsme přes noc hraním hudby úplně vycucali baterku. Roman v lese zastavil kolemjedoucí auto, po chvíli bádání odjel v onom cabriu k pumpě a zpět se vrátil se startovacími kabely a pak už to šlo jak po másle. Auto jsme nastartovali a vyrazili směr NP Arches.
Cestou jsme projeli Monument Valley, na skalách jsme z auta viděli poslední sluneční paprsky a když jsme dojeli blíž, slunce zapadlo... Zase pozdě.
V jedenáct večer jsme po 330 mílích strávených společně s Cimrmany dojeli do Moabu, vstupní to brány do Arches.
Roman s Helčou spali v Motel 6. Recepční zrovna nebyl ve formě. Kromě zkomoleného jména, když z pasu opsal jméno "Boman Nowotny", jim navíc vydal klíč od obsazeného pokoje, kde vyrušili dovádějící páreček. My ostatní jsme zaparkovali v pár set metrů vzdáleném kempu a zapadli do spacáků.
Cestou jsme projeli Monument Valley, na skalách jsme z auta viděli poslední sluneční paprsky a když jsme dojeli blíž, slunce zapadlo... Zase pozdě.
 |
| Monument Valley |
V jedenáct večer jsme po 330 mílích strávených společně s Cimrmany dojeli do Moabu, vstupní to brány do Arches.
Roman s Helčou spali v Motel 6. Recepční zrovna nebyl ve formě. Kromě zkomoleného jména, když z pasu opsal jméno "Boman Nowotny", jim navíc vydal klíč od obsazeného pokoje, kde vyrušili dovádějící páreček. My ostatní jsme zaparkovali v pár set metrů vzdáleném kempu a zapadli do spacáků.
Čela - dodatek k příspěvku Grand Canyon
Plníme Vaše přání - zveřejňujeme snímek již trochu zhojených čel.
 |
| bourači |
úterý 7. září 2010
Grand Canyon (5.9.)
Po probuzení jsme sbalili stany a vydali se prozkoumat Grand Canyon. Z nabídky treků jsme zvolili Kaibab trail, tedy jeho část po Cedar point. Shuttle busem jsme přejeli k hraně Canyonu a poblíž Yaki pointu se vydali do nitra rozervané země. Sestoupili jsme z 2179 m.n.m. o 365 metrů, přesto řeka Colorado tekla ještě o kilometr pod námi. Díra je to ukrutná. Výstup nahoru byl v panujícím vedru o něco náročnější, ale proti Mt. Whitney to byla ještě pohádka.
Po návratu jsme se občerstvili a odjeli busem na druhou stranu, na vyhlídku Hopi point. Původně byl plán na večer o něco jiný, ale autobusová přeprava vázla, tvořily se dlouhé fronty. Takže západ slunce na kaňonem jsme prožili na Hopi pointu a Powell pointu. Je to krása.
V kempu Ten X měli opět obsazeno a tak jsme se přes McDonalds (i kvůli wifi - a wifi tam neměli) přesunuli na včerejší stanoviště. Z Mekáče jsme si přinesli koly s ledem a pustili jsme se do rumu.
Po úvaze jsme se rozhodli zredukovat program, zbývají 4 dny a spoustu národních parků - z plánovaných míst musíme vynechat Antelope Canyon, Canyonlands a Zion.
Rumu ubývalo a závěr si pamatují jen málokteří. Ožrali jsme se jak mužici, vyžahli jsme dva kanystry rumu. Jana a Roman měli odřená čela, bůh ví, co se dělo. :-)
 |
| Alan na Cedar pointu |
Po návratu jsme se občerstvili a odjeli busem na druhou stranu, na vyhlídku Hopi point. Původně byl plán na večer o něco jiný, ale autobusová přeprava vázla, tvořily se dlouhé fronty. Takže západ slunce na kaňonem jsme prožili na Hopi pointu a Powell pointu. Je to krása.
 |
| soumrak nad Grand Canyonem |
V kempu Ten X měli opět obsazeno a tak jsme se přes McDonalds (i kvůli wifi - a wifi tam neměli) přesunuli na včerejší stanoviště. Z Mekáče jsme si přinesli koly s ledem a pustili jsme se do rumu.
Po úvaze jsme se rozhodli zredukovat program, zbývají 4 dny a spoustu národních parků - z plánovaných míst musíme vynechat Antelope Canyon, Canyonlands a Zion.
Rumu ubývalo a závěr si pamatují jen málokteří. Ožrali jsme se jak mužici, vyžahli jsme dva kanystry rumu. Jana a Roman měli odřená čela, bůh ví, co se dělo. :-)
U.S. Route 66 (4.9.)
Z motelu v Kingmanu, který se prohlašuje za "srdce Route 66" jsme po dvanácté vylezli, koupili jsme benzín, sháněli poštu (sehnali, ale v sobotu po obědě byla zavřená, ostatně, naše vnímání dnů v týdnu je velmi mlhavé) a podívali po suvenýrech Route 66. Po této bývalé hlavní tepně USA ("The Main Street of America"), která spojovala Chicago a Los Angeles, jsme kousek jeli, pak jsme se vrátili na dálnici Interstate 40, abychom se před městečkem Seligman vrátili na Route 66.
Toto město, taková ospalá díra, stejně jako několik dalších, žije jen z bývalé slávy Route 66. V animovaném filmu The Cars je pasáž o Route 66 a skutečnost působí podobně. Ze silnice zbyly už jen kousky, většina částí byla přestavěna na dálnice. Zbývající části jsou turistickou atrakcí pod jménem "Historic Route 66".
Zase jsme utratili pár desítek dolarů za trička a podobné ptákoviny s motivy U.S. Route 66 a před 16. hodinou zamířili ke Grand Canyon Village.
Po cestě jsme ještě jednou sjeli na R66, do města Williams nakoupit jídlo a pití na večer a na cestu Utahem (každý pár litr a půl plastovku rumu).
Ke Grand Canyonu jsme dojeli, jak je naším zvykem, pár minut před setměním, v době, kdy už do nitra kaňonu dopadaly poslední paprsky světla. Než jsme zaparkovali, bylo po parádě. Udělali jsme pár nočních fotek ohromné tmavé díry a jeli hledat kemp. První, hned u Grand Canyonu, byl plný. Vrátili jsme se tedy o 12 km na jih, do kempu Ten X. A ten byl taky plný.
Nakonec stavíme stany asi o jednu míli jižněji v lese. Velkou oblast tu pokrývá národní les Kaibob (Kaibob Nacional Forrest) a v národních lesech je kempování na divoko povolené. Správce kempu Ten X nám to potvrdil. Až na hysterické reakce Heleny na přítomnost velikých můr a halekání jelenů podobnému velrybím zvukům bylo spaní klidné a poetické.
Toto město, taková ospalá díra, stejně jako několik dalších, žije jen z bývalé slávy Route 66. V animovaném filmu The Cars je pasáž o Route 66 a skutečnost působí podobně. Ze silnice zbyly už jen kousky, většina částí byla přestavěna na dálnice. Zbývající části jsou turistickou atrakcí pod jménem "Historic Route 66".
 |
| suvenýrový blázinec |
Zase jsme utratili pár desítek dolarů za trička a podobné ptákoviny s motivy U.S. Route 66 a před 16. hodinou zamířili ke Grand Canyon Village.
Po cestě jsme ještě jednou sjeli na R66, do města Williams nakoupit jídlo a pití na večer a na cestu Utahem (každý pár litr a půl plastovku rumu).
Ke Grand Canyonu jsme dojeli, jak je naším zvykem, pár minut před setměním, v době, kdy už do nitra kaňonu dopadaly poslední paprsky světla. Než jsme zaparkovali, bylo po parádě. Udělali jsme pár nočních fotek ohromné tmavé díry a jeli hledat kemp. První, hned u Grand Canyonu, byl plný. Vrátili jsme se tedy o 12 km na jih, do kempu Ten X. A ten byl taky plný.
Nakonec stavíme stany asi o jednu míli jižněji v lese. Velkou oblast tu pokrývá národní les Kaibob (Kaibob Nacional Forrest) a v národních lesech je kempování na divoko povolené. Správce kempu Ten X nám to potvrdil. Až na hysterické reakce Heleny na přítomnost velikých můr a halekání jelenů podobnému velrybím zvukům bylo spaní klidné a poetické.
Universal Studios Hollywood (3.9.)
Po dohodnuté sedmé začínají vylézat první ptáčata, kolem půl deváté už vstáváme všichni a po deváté odjíždíme do Hollywoodu, do filmových studií Universal (Universal Studios Hollywood). Sjeli jsme do garáže Jurského parku, prošli se po červeném koberci a koupili lístky. Vstupenka pro jednoho stála 74 dolarů (cca 1500,- Kč) a to navzdory informaci z internetu, kde psali 64,- dolarů.
Roman stál v jiné frontě, chtěl s tím vydrbat, koupil sobě a Helče za 79,- dolarů celoroční vstupenky s tím, že je zase prodá. Nepočítal s tím, že vstupenka je na jméno a otisk ukazováčku pravé ruky! Nakonec ale i tak transakce nějaké úspory přinesla, protože kupoval lístky ještě pro Alana s Janou a na ty jim byla udělena sleva na 62 dolarů. Když to vydělíme čtyřmi, vyjde úspora 7 dolarů na pár.
Na rozjezd jsme skočili do domu hrůzy, což byl v podstatě tradiční pouťový hrad, jen trochu větší, trochu vymakanější, prošpikovaný několika známými filmovými postavami a jinými blázny ohrožujícími diváky všemožnými zbraněmi, konče šílencem s motorovou pilou. Milé. Holky se i trochu lekaly.
Pak následovala jízda "raftem" po Jurském Parku. Celkem zajímavé. Občas zaútočil ještěr, šlehnul ocasem, další plivali, cákali, ale hlavní úlet přišel k závěru, kdy jakoby zlí ještěři v nějaké fabrice způsobili katastrofu, chvíli to s námi házelo, pak zhasla světla a... z ohromné výšky jsme se "propadli" po skluzavce a s velkým výstřikem jsme dopadli do vody. Fascinující závěr - paráda. A mokrá paráda, foťák jsem od vody uchránil jen zázrakem.
Následoval podobný zážitek, jen trochu temnější, na největší kryté horské dráze na světě, tématicky věnovaný filmu Mumie - prudká zatáčka kolem děsivých kulis stíhala jedna druhou, k tomu klepání, třesy, pak pozadu, zase dopředu, rány, klepot a ... absolutní tma. Ze tmy se objevila tvář mumie, zakřenila se a zase tma. Nikdo netušil, co se bude dít, jestli se zase budeme řítit dozadu, nebo nás definitivně vystřelí do vesmíru, a náhle se otevřely dveře a byl konec. I ten konec byl nečekaný, dramaturgie výborná.
Uklidnit srdce jsme odkráčeli do části věnované Bartovi, Maggie, Homerovi a Marge Simpsonovým. Fronta byla docela dlouhá, ale zážitek stál za to. Vlezli jsme do vozíku, který se následně řítil Krustylandem po všem možném, po horských dráhách, po vodě, různých konstrukcích, Maggie v krku a všem možném i nemožném, narážel, skákal do propastí, aby se zase zachytil nějaké "poslední" záchrany. Vlastně to byl jen vozíček, kterým všemožně hrkala hydraulika a Springfield byl promítán, ale iluze byla dokonalá a oproti klasické horské dráze umožňoval systém mnohem bizarnější kousky. A na závěr nás zahalila mlha.
Takže zase žádné zklidnění tepu.
Následovala návštěva velkolepé vodní show Vodní svět podle Costnerova filmu. Film jsem neviděl, anglicky umím mizerně, zážitek byl o to menší. Secvičení představení plného výstřiků vody, výbuchů, kopů a pádů (dokonce do arény spadlo letadlo) muselo být hodně náročné a vše vyšlo dokonale. Ostatně, už to nějaký pátek hrají několikrát denně. Vizuálně zajímavé.
První řady byly úplně mokré, i proto, že před představením trojice chlapíků udržovala atmosféru hecováním tří stran hlediště, stříkáním vody apod.
V celém areálu studií bylo ostatně vody dost a dost, od pítek po všudepřítomné ochlazovače rozprašující vodní mini-kapičky, po vodotrysky, stříkačky a vodní světy pro děti. V LA je zkrátka většinou vedro a i dnes bylo.
Před obědem jsme zašli ještě do 4D kina na Shreka. Tři dé kino jsme viděl poprvé, tady to bylo umocněno ještě čtvrtou dimenzí, sedadlo všelijak hrkalo, do toho, když si třeba osel kýchnul, dopadla na tvář pořádná porce vody. Když Shrek rozprášil hejno pavouků, u kotníků nás cosi začalo lechtat.
Po Shrekovi si Roman splnil přání a dopřál si pořádnou porci krevet v Bubba Gump.
Měli jsme spicha u Terminátora. V určený čas jsme tam stáli se Simonou sami, a tak jsme šli okouknout Arního, jestli nevyšel z formy. Představení bylo částečně hrané, prolínalo se s 3D projekcí, do toho zase stříkala voda a po výbuších smrděla spálenina.
Ostatní přišli pozdě, Terminátora vynechali a společně jsme zkoukli představení Special Effect. Dva spíkři ve spolupráci s publikem předvedli vznik speciálních efektů ve filmech. Pokud mi má znalost angličtiny přála, bavil jsem se dobře.
Nakonec jsme nastoupili do vláčku King Kong, který nás provezl kulisami studií. Měl několik zastávek, v jednom tunelu jsme nasadili 3D brýle a ocitli se v obležení a ohrožení dinosaury. Přispěchal však statečný King Kong a statečně nás, za neustálého vibrování vlakem, prskání příšer, zachránil. Na jiné zastávce nás zastihl prudký déšť a nakonec záplavy v mexické vesnici, cestou jsme potkávali různé scény s výbuchy, žraloky, havarovalo metro apod.
Míjeli jsme dům, kde se natáčel Hitchcock Psycho, scénu s havarovaným letadlem stavěnou tři měsíce za neskutečné peníze a která se mihla ve filmu jednu minutu "pamětihodnosti" aj.
Pak už jsme sedli do auta a jeli na Long Beach. Na pláž jsme dojeli až za tmy. Jak jinak. U moře bylo frišno, koupaly se jen kotníky a kolena a jen já, hrdina, jsem tam vlezl celý. Zase tak často u Tichého oceánu nejsem, abych mohl koupel vynechat.
Z pláže jsme sedli do vozu a vyjeli směr Grand Canyon. Jízdu jsme ukončili v městečku Kingman, kde jsme ve čtyři ráno ulehli v Motelu 6.
Roman stál v jiné frontě, chtěl s tím vydrbat, koupil sobě a Helče za 79,- dolarů celoroční vstupenky s tím, že je zase prodá. Nepočítal s tím, že vstupenka je na jméno a otisk ukazováčku pravé ruky! Nakonec ale i tak transakce nějaké úspory přinesla, protože kupoval lístky ještě pro Alana s Janou a na ty jim byla udělena sleva na 62 dolarů. Když to vydělíme čtyřmi, vyjde úspora 7 dolarů na pár.
Na rozjezd jsme skočili do domu hrůzy, což byl v podstatě tradiční pouťový hrad, jen trochu větší, trochu vymakanější, prošpikovaný několika známými filmovými postavami a jinými blázny ohrožujícími diváky všemožnými zbraněmi, konče šílencem s motorovou pilou. Milé. Holky se i trochu lekaly.
 |
| Chucky v hororovém domku |
Pak následovala jízda "raftem" po Jurském Parku. Celkem zajímavé. Občas zaútočil ještěr, šlehnul ocasem, další plivali, cákali, ale hlavní úlet přišel k závěru, kdy jakoby zlí ještěři v nějaké fabrice způsobili katastrofu, chvíli to s námi házelo, pak zhasla světla a... z ohromné výšky jsme se "propadli" po skluzavce a s velkým výstřikem jsme dopadli do vody. Fascinující závěr - paráda. A mokrá paráda, foťák jsem od vody uchránil jen zázrakem.
 |
| dojezd v Jurském parku |
Následoval podobný zážitek, jen trochu temnější, na největší kryté horské dráze na světě, tématicky věnovaný filmu Mumie - prudká zatáčka kolem děsivých kulis stíhala jedna druhou, k tomu klepání, třesy, pak pozadu, zase dopředu, rány, klepot a ... absolutní tma. Ze tmy se objevila tvář mumie, zakřenila se a zase tma. Nikdo netušil, co se bude dít, jestli se zase budeme řítit dozadu, nebo nás definitivně vystřelí do vesmíru, a náhle se otevřely dveře a byl konec. I ten konec byl nečekaný, dramaturgie výborná.
Uklidnit srdce jsme odkráčeli do části věnované Bartovi, Maggie, Homerovi a Marge Simpsonovým. Fronta byla docela dlouhá, ale zážitek stál za to. Vlezli jsme do vozíku, který se následně řítil Krustylandem po všem možném, po horských dráhách, po vodě, různých konstrukcích, Maggie v krku a všem možném i nemožném, narážel, skákal do propastí, aby se zase zachytil nějaké "poslední" záchrany. Vlastně to byl jen vozíček, kterým všemožně hrkala hydraulika a Springfield byl promítán, ale iluze byla dokonalá a oproti klasické horské dráze umožňoval systém mnohem bizarnější kousky. A na závěr nás zahalila mlha.
Takže zase žádné zklidnění tepu.
Následovala návštěva velkolepé vodní show Vodní svět podle Costnerova filmu. Film jsem neviděl, anglicky umím mizerně, zážitek byl o to menší. Secvičení představení plného výstřiků vody, výbuchů, kopů a pádů (dokonce do arény spadlo letadlo) muselo být hodně náročné a vše vyšlo dokonale. Ostatně, už to nějaký pátek hrají několikrát denně. Vizuálně zajímavé.
První řady byly úplně mokré, i proto, že před představením trojice chlapíků udržovala atmosféru hecováním tří stran hlediště, stříkáním vody apod.
V celém areálu studií bylo ostatně vody dost a dost, od pítek po všudepřítomné ochlazovače rozprašující vodní mini-kapičky, po vodotrysky, stříkačky a vodní světy pro děti. V LA je zkrátka většinou vedro a i dnes bylo.
Před obědem jsme zašli ještě do 4D kina na Shreka. Tři dé kino jsme viděl poprvé, tady to bylo umocněno ještě čtvrtou dimenzí, sedadlo všelijak hrkalo, do toho, když si třeba osel kýchnul, dopadla na tvář pořádná porce vody. Když Shrek rozprášil hejno pavouků, u kotníků nás cosi začalo lechtat.
Po Shrekovi si Roman splnil přání a dopřál si pořádnou porci krevet v Bubba Gump.
Měli jsme spicha u Terminátora. V určený čas jsme tam stáli se Simonou sami, a tak jsme šli okouknout Arního, jestli nevyšel z formy. Představení bylo částečně hrané, prolínalo se s 3D projekcí, do toho zase stříkala voda a po výbuších smrděla spálenina.
 |
| Terminátorka |
Ostatní přišli pozdě, Terminátora vynechali a společně jsme zkoukli představení Special Effect. Dva spíkři ve spolupráci s publikem předvedli vznik speciálních efektů ve filmech. Pokud mi má znalost angličtiny přála, bavil jsem se dobře.
Nakonec jsme nastoupili do vláčku King Kong, který nás provezl kulisami studií. Měl několik zastávek, v jednom tunelu jsme nasadili 3D brýle a ocitli se v obležení a ohrožení dinosaury. Přispěchal však statečný King Kong a statečně nás, za neustálého vibrování vlakem, prskání příšer, zachránil. Na jiné zastávce nás zastihl prudký déšť a nakonec záplavy v mexické vesnici, cestou jsme potkávali různé scény s výbuchy, žraloky, havarovalo metro apod.
Míjeli jsme dům, kde se natáčel Hitchcock Psycho, scénu s havarovaným letadlem stavěnou tři měsíce za neskutečné peníze a která se mihla ve filmu jednu minutu "pamětihodnosti" aj.
Pak už jsme sedli do auta a jeli na Long Beach. Na pláž jsme dojeli až za tmy. Jak jinak. U moře bylo frišno, koupaly se jen kotníky a kolena a jen já, hrdina, jsem tam vlezl celý. Zase tak často u Tichého oceánu nejsem, abych mohl koupel vynechat.
 |
| na pláži v Long Beach |
Z pláže jsme sedli do vozu a vyjeli směr Grand Canyon. Jízdu jsme ukončili v městečku Kingman, kde jsme ve čtyři ráno ulehli v Motelu 6.
pátek 3. září 2010
Rypouši (2.9.)
Kolem deváté jsme vstali, posnídali, umyli se, sbalili stany a znovu vyjeli po Pacific Highway na jih.
Asi po 80 mílích nás čekal, kromě výhledů na pobřeží Tichého oceánu, jediný dnešní významný bod programu, pozorování velké kolonie rypoušů severních na plážích Piedras Blancas (Bílé kameny) u městečka San Simeon. Rypouši severní (pro "zjednodušení": anglicky se uvádí Northern Elephant Seals, tedy Severní sloní rypouš, lat. Mirounga angustirostris je rypouš severní, kdežto Mirounga leonina je rypouš sloní - a pak se v tom vyznej :-)) dosahující hmotnosti až 2500 kg byli v 19. století téměř vyhubeni (v Kalifornii úplně) - jejich tuk (olej) se využíval na svícení. Zůstalo 50-100 zvířat u mexického ostrova Guadalupe, když Mexico roce 1922 zakázalo jejich lov. Na Piedras Blancas se objevily první kusy v roce 1990, teď jich tam je na 10 tisíc. Jejich pozorování bohužel znepříjemnila od moře valící se mlha (mraky). Stejně tak nám mlha ukradla spoustu krásy z divokého pobřeží Big Sure.
Po rypouších už jsme spěchali do Los Angeles, aby se nám cesta neprotáhla na tři dny. Abychom zarezervovali hotel a najedli se, zamířili jsme po cestě do McDonalds (dali si povětšinou wraps - dobré je to), bohužel, internet nefungoval. Vedle v obchoďáku jsme doplnili zásoby potravin a vyjeli do Los Angeles hledat hotel na blind. Projeli jsme "kalifornskou riviérou" Santa Barbara, v městečku Thousand Oaks zastavili u pumpy a ejhle - volná wifina. Po prvotním rozčarování z ceny Travelodge v Santa Monice, kde za jeden pokoj pro 4 lidi 198 dolarů (a pokoje máme vždycky 2) jsme se vrátili k řetězci Motel 6 - v San Fernandu, kousek severně od polohy zítra plánovaných filmových studií Universal, nás stejný pokoj přišel na 63 dolarů. Paráda.
Teď jsme na pokoji, blíží se půlnoc, jsme unavení cestou, popíjíme Tecate a na ponocování to nevypadá.
 |
| ranní paprsky v sekvojovém háji - Big Sure |
Asi po 80 mílích nás čekal, kromě výhledů na pobřeží Tichého oceánu, jediný dnešní významný bod programu, pozorování velké kolonie rypoušů severních na plážích Piedras Blancas (Bílé kameny) u městečka San Simeon. Rypouši severní (pro "zjednodušení": anglicky se uvádí Northern Elephant Seals, tedy Severní sloní rypouš, lat. Mirounga angustirostris je rypouš severní, kdežto Mirounga leonina je rypouš sloní - a pak se v tom vyznej :-)) dosahující hmotnosti až 2500 kg byli v 19. století téměř vyhubeni (v Kalifornii úplně) - jejich tuk (olej) se využíval na svícení. Zůstalo 50-100 zvířat u mexického ostrova Guadalupe, když Mexico roce 1922 zakázalo jejich lov. Na Piedras Blancas se objevily první kusy v roce 1990, teď jich tam je na 10 tisíc. Jejich pozorování bohužel znepříjemnila od moře valící se mlha (mraky). Stejně tak nám mlha ukradla spoustu krásy z divokého pobřeží Big Sure.
 |
| cvičící mládě rypouše |
 |
| drzý somrující čipmank na parkovišti u rypoušů |
Po rypouších už jsme spěchali do Los Angeles, aby se nám cesta neprotáhla na tři dny. Abychom zarezervovali hotel a najedli se, zamířili jsme po cestě do McDonalds (dali si povětšinou wraps - dobré je to), bohužel, internet nefungoval. Vedle v obchoďáku jsme doplnili zásoby potravin a vyjeli do Los Angeles hledat hotel na blind. Projeli jsme "kalifornskou riviérou" Santa Barbara, v městečku Thousand Oaks zastavili u pumpy a ejhle - volná wifina. Po prvotním rozčarování z ceny Travelodge v Santa Monice, kde za jeden pokoj pro 4 lidi 198 dolarů (a pokoje máme vždycky 2) jsme se vrátili k řetězci Motel 6 - v San Fernandu, kousek severně od polohy zítra plánovaných filmových studií Universal, nás stejný pokoj přišel na 63 dolarů. Paráda.
Teď jsme na pokoji, blíží se půlnoc, jsme unavení cestou, popíjíme Tecate a na ponocování to nevypadá.
Big Sur (1.9.)
Nastal čas loučení se San Franciscem. Po probuzení jsme naběhli do recepce motelu, kde byla připravená kontinentální snídaně (chléb, máslo, marmeláda, koláčky, jablka, banány, müsli, čaj a káva). Najedli jsme se a odnesli jsme špinavé prádlo naproti do prádelny. Nakoupili prášek na praní a vyprali pěkně barevné a bílé zvlášť. Po usušení jsme nestačili zírat. Některá bílá trička byla pořád špinavá, jen zapraná, žlutá. Navíc se rozložil nějaký starý inkoust z kapsy mých kalhot a zničil další dvě trička. Nejhůř to odneslo moje a Jany tričko z Mt. Whitney a jedna Alanova Puma.
Taky jsem se na pokoji holil, spěchal jsem, dělal několik věcí najednou s holícím strojkem v ruce a uřízl jsem si kus prstu...
Po těchto traumatizujících událostech jsme odjeli do Haight-Ashbury, spravit si chuť pobytem mezi hipíky a jinými nezávislými persónami. Simča si koupila šatičky, ostatní trička, Roman nějaké "travní" zapalovače, zkrátka předměty typické pro tuto čtvrť.
Pak už jsme konečně vyrazili směr jih, směr Hwy No. 1, směr Monterey, silnici "17 mile", Big Sur a Los Angeles.
Za Monterey jsme zaplatili 9,5 dolaru za projížďku okruhem "17-Mile Drive" na Pebble Beach. Hned poté Roman zjistil, že mu v boxu mezi sedadly zkvasil ovocný nápoj a explodoval. Následující dlouhé minuty čistil vůz, který už zase není čistý a voňavý, jak jsme ho v SF dostali. Pak jsme dojeli na Spanish Bay. V této pěkné zátoce jsme poprvé smočili nohy v Pacifiku. Překvapila nás hlučnost příboje, vlny přitom nebyly nijak vysoké.
Z pláže jsme pokračovali kolem skromných domků místních milionářů a kolem známého linksového golfového hřiště, na němž se pravidelně hraje PGA, pofotili osamělou cypřiš na skalisku zvanou "Lone Cypress".
Po dokončení okruhu jsme znovu najeli na vytyčenou trasu, do oblasti Big Sur. Jde o velmi řídce osídlený region u pobřeží centrální Kalifornie, kde Santa Lucia Mountains (hory sv. Lucie) sestupují prudce do oceánu. Terén nabízí nádherný výhled. Nejvyšším vrcholem pohoří je Cone Peak, který se do výšky 1571 m.n.m tyčí jen 4,8 km od oceánu.
Výhledy při západu slunce byly krásné, bohužel, dlouho jsme jich neužili. Setmělo se a po krátké poradě jsme se rozhodli neblbnout s noční jízdou a ubytovali jsme se v celkem pěkném kempu u osady Big Sur za 65 dolarů. Sice byl až 6,5x dražší než jiné námi dříve využité kempy, ale zato měl pěkné sociální zařízení včetně sprch s teplou vodou. Po postavení stanů jsme vyrazili na nákup do nedalekého obchodu, nakoupili jídlo (vařená vajíčka, máslo, sýry, chleba a další), na zkoušku jedno pro nás nové mexické pivo, Tekate, Corony, Roman nějaký míchaný nápoj, co měl v názvu punč, v kempu pojedli a do noci popili. Roman punč neustál, byl jak sysel :-).
Taky jsem se na pokoji holil, spěchal jsem, dělal několik věcí najednou s holícím strojkem v ruce a uřízl jsem si kus prstu...
 |
| dvě paka |
 |
| Simča a kultovní křižovatka |
 |
| Alan v obchodě na Haight street nakupuje trička |
Pak už jsme konečně vyrazili směr jih, směr Hwy No. 1, směr Monterey, silnici "17 mile", Big Sur a Los Angeles.
Za Monterey jsme zaplatili 9,5 dolaru za projížďku okruhem "17-Mile Drive" na Pebble Beach. Hned poté Roman zjistil, že mu v boxu mezi sedadly zkvasil ovocný nápoj a explodoval. Následující dlouhé minuty čistil vůz, který už zase není čistý a voňavý, jak jsme ho v SF dostali. Pak jsme dojeli na Spanish Bay. V této pěkné zátoce jsme poprvé smočili nohy v Pacifiku. Překvapila nás hlučnost příboje, vlny přitom nebyly nijak vysoké.
 |
| Jana volala na Alana "nezmáchej se" a za vteřinu na to přišla velká vlna |
 |
| voda v Pacifiku je fakt studená |
 |
| Roman prchá před vlnou |
Z pláže jsme pokračovali kolem skromných domků místních milionářů a kolem známého linksového golfového hřiště, na němž se pravidelně hraje PGA, pofotili osamělou cypřiš na skalisku zvanou "Lone Cypress".
Po dokončení okruhu jsme znovu najeli na vytyčenou trasu, do oblasti Big Sur. Jde o velmi řídce osídlený region u pobřeží centrální Kalifornie, kde Santa Lucia Mountains (hory sv. Lucie) sestupují prudce do oceánu. Terén nabízí nádherný výhled. Nejvyšším vrcholem pohoří je Cone Peak, který se do výšky 1571 m.n.m tyčí jen 4,8 km od oceánu.
 |
| pobřeží Big Sur |
Výhledy při západu slunce byly krásné, bohužel, dlouho jsme jich neužili. Setmělo se a po krátké poradě jsme se rozhodli neblbnout s noční jízdou a ubytovali jsme se v celkem pěkném kempu u osady Big Sur za 65 dolarů. Sice byl až 6,5x dražší než jiné námi dříve využité kempy, ale zato měl pěkné sociální zařízení včetně sprch s teplou vodou. Po postavení stanů jsme vyrazili na nákup do nedalekého obchodu, nakoupili jídlo (vařená vajíčka, máslo, sýry, chleba a další), na zkoušku jedno pro nás nové mexické pivo, Tekate, Corony, Roman nějaký míchaný nápoj, co měl v názvu punč, v kempu pojedli a do noci popili. Roman punč neustál, byl jak sysel :-).
čtvrtek 2. září 2010
Alcatraz a Golden Gate Bridge (31.8.)
Po pařbičce jsme se vyhrabali z postelí celkem pozdě. Posnídali jsme čerstvé koblihy (cukrované, čokoládované i s pořádnou porcí marmelády - výborné) a vydali se k molu č. 33 (Pier 33). Za chvíli odjížděla loď na ostrov Alcatraz.
Alcatraz je znám jako sídlo přísně střežené věznice (1934 - 1963). Dnes je ostrov chráněn jako historická památka. Mimo věznice jsou zde zbytky opevnění z pevnosti z roku 1850, nejdéle provozovaný maják na západním pobřeží USA a kolonie mořských ptáků.
Nejznámějším zdejším vězněm byl Al Capone. O Alcatrazu a na Alcatrazu bylo natočeno několik filmů, já si nejlépe vybavuju film Skála (The Rock) se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem.
Ostrov a vězení jsme za dvě hodinky prohlédli a vydali se lodí zpět.
V tomto období vznikla nová Romanova přezdívka - GoogleMan, inspirovaná foto-vozem Google Street Car. Roman možná vyfotí víc, než Google Car.
Na pevninu jsme dojeli kolem šesté, byl nejvyšší čas přesunout se k mostu Golden Gate, překonávajícímu stejnojmennou úžinu. Do provozu byl tehdy nejdelší most světa uveden v roce 1937, dlouhý je 2,7 km a dle wikipedie je to nejoblíbenější místo pro sebevrahy na světě (1200 smrtelných skoků). Domluvili jsme se na focení ze strany od San Francisca, ale Roman nestihnul odbočit a nuceně jsme odjeli fotit na druhou stranu, což nás při návratu stálo 6 dolarů na mýtném (platí se na všech mostech jen při vjezdu do Friska). Pozitivem byl parádní pohled na most. Z původně zamýšlené strany bychom asi tak pěkně neviděli. Kromě romantiky při západu slunce jsme zažili pravý tichomořský vichr, ženoucí mlhu, mraky a zimu.
Po cestě na motel jsme se stavili v KFC. Večer se ještě vyrazilo na projížďku čtvrtěmi homosexuálů a hippíků, kromě mě... Někdo ten blog psát musí.
Taky jsme zjistili, že máme v ceně motelu, která se ukázala vyšší než při objednávce, taky snídaně. Zítra zkusíme sníst každý za tři dny :-).
 |
| ostrov Alcatraz |
Alcatraz je znám jako sídlo přísně střežené věznice (1934 - 1963). Dnes je ostrov chráněn jako historická památka. Mimo věznice jsou zde zbytky opevnění z pevnosti z roku 1850, nejdéle provozovaný maják na západním pobřeží USA a kolonie mořských ptáků.
Nejznámějším zdejším vězněm byl Al Capone. O Alcatrazu a na Alcatrazu bylo natočeno několik filmů, já si nejlépe vybavuju film Skála (The Rock) se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem.
Ostrov a vězení jsme za dvě hodinky prohlédli a vydali se lodí zpět.
V tomto období vznikla nová Romanova přezdívka - GoogleMan, inspirovaná foto-vozem Google Street Car. Roman možná vyfotí víc, než Google Car.
Na pevninu jsme dojeli kolem šesté, byl nejvyšší čas přesunout se k mostu Golden Gate, překonávajícímu stejnojmennou úžinu. Do provozu byl tehdy nejdelší most světa uveden v roce 1937, dlouhý je 2,7 km a dle wikipedie je to nejoblíbenější místo pro sebevrahy na světě (1200 smrtelných skoků). Domluvili jsme se na focení ze strany od San Francisca, ale Roman nestihnul odbočit a nuceně jsme odjeli fotit na druhou stranu, což nás při návratu stálo 6 dolarů na mýtném (platí se na všech mostech jen při vjezdu do Friska). Pozitivem byl parádní pohled na most. Z původně zamýšlené strany bychom asi tak pěkně neviděli. Kromě romantiky při západu slunce jsme zažili pravý tichomořský vichr, ženoucí mlhu, mraky a zimu.
 |
| Golden Gate Bridge a Alan v silném větru |
Taky jsme zjistili, že máme v ceně motelu, která se ukázala vyšší než při objednávce, taky snídaně. Zítra zkusíme sníst každý za tři dny :-).
středa 1. září 2010
San Francisco denní i noční (30.8.)
Tohle ráno bylo trochu chaotické. Původně jsme se domluvili, že holky dojdou pro snídani, potom se řeklo, že půjdeme ven rovnou všichni, aby posléze odešla zase jen část. Nakonec Roman zůstal viset ve frontě na tramvajenky, pobyl si tam hodinu a když jsme za ním došli, shodli jsme se, že kupovat tramvajenku za 20 dolarů na osobu je nesmysl, když jedna jízda stojí 2 dolary. Do toho se přidal problém s nefunkčností karet (klíčů) od pokojů... Zkrátka nervózní, zbytečné dopoledne.
Nakonec jsme nasedli na historickou tramvaj s italskými kořeny (nápisy uvnitř v italštině) a po Market Street dojeli na pobřeží.
Koupili jsme lístky na zítřejší plavbu na Alcatraz (26 dolarů na osobu). Na Pier 39, turistické Mecce San Franciského pobřeží, jsme koupili třička, nafotili se u krevetové restaurace Bubba Gump Shrimp (založení sítě restaurací inspirováno filmem Forrest Gump) a došli k vyvalujícím se lachtanům.
Na svěžím mořském vzduchu jsme dostali hlad, který jsme trochu ukonejšili v přístavní rybím trhu "Fishermans wharf" (cena maličké krabičky masa z kraba mě překvapila - asi 12 dolarů) a definitivně ukojili ve Ferry Building.
Zpátky na motel jsme šli trasou podle průvodce, abychom prošli nejzajímavější části SF. Vyšli jsme na Telegraf Hill, kopec, na kterém stojí vyhlídková věž Coit Tower. Za 5 dolarů nebyl výhled úplně luxusní. Přes špinavé sklo do mlhy není moc vidět. Pokračovali jsme čtvrtí beatníků, nahlédli do hippies obchůdků a přes čínskou čtvrť došli do motelu.
Převlékli jsme se, odložili foťáky a další zbytečnosti, shlédli policejní zákrok před hotelem a vyrazili na noční tour do čtvrti Haight-Ashbury, kterou proslavili beatníci a hippíci. Zakotvili jsme v Lower Haight Street, v pivním rock-baru Toronado (http://www.toronado.com/), na "jídeláku" měli 47 druhů piv - ochutnali jsme a zjistili jsme, že pít se dají kalifornské pivo plzeňského typu Reality Czeck od Moonlight (od stejného výrobce černé pivo Death & Taxes mi hrubě nechutnalo), a pak už jen německá piva - drážďanský Radeberger a bavorský Franziskaner Weissbier. Ostatní piva chutnala jako hořký vývar ovoněný Aloe Vera, případně doladěný karamelem. V baru Noc noc (http://nocnocs.com/) jsme ochutnali dobré bavorské Spaten Premium Lager, kalifornské Racer 5 (opět Aloe), Roman měl Guinness se ciderem Wyder’s Pear Cider (prý zajímavé), Jana popíjela Saké s džusem z granátového jablka (prý moc dobré), Helča mix se základem šampusu jménem Mimóza aj. Na závěr jsme se přesunuli do klubu Underground SF. A byl to opravdu San Francisco ándroš. Ne muzikou (ta byla taneční - jak jsem pochopil, hrají tam každý den trochu jiný styl), ale lidmi. Nebylo jich tam moc, ale co osoba, to originál. Barmanovi "pomáhala" transvestita, půlka tanečníků byli na sebe mrkající a boky kroutící chlapci... Bezva. Dali jsme Heineken, zatančili a museli vypadnout. Zavírali ve dvě, nekompromisně. San Francisco žije v barech hlavně o víkendech.
Ve tři jsme v postelích a popíjíme Coronu...
Nakonec jsme nasedli na historickou tramvaj s italskými kořeny (nápisy uvnitř v italštině) a po Market Street dojeli na pobřeží.
 |
| po cestě jsme potkali eko-demonstranty |
 |
| i tohoto fešáka |
 |
| turistický rej na Pier 39 |
 |
| focení "na Forresta Gumpa" |
 |
| Lachtani kalifornští (Zalophus californianus, California Sea Lion) na Pier 39 |
 |
| lachtaní stanoviště |
 |
| blbnutí v obchůdcích |
Na svěžím mořském vzduchu jsme dostali hlad, který jsme trochu ukonejšili v přístavní rybím trhu "Fishermans wharf" (cena maličké krabičky masa z kraba mě překvapila - asi 12 dolarů) a definitivně ukojili ve Ferry Building.
 |
| krevetový salát v housce |
 |
| krabíci |
 |
| veterán na náměstí pře Ferry Buildings |
 |
| jde nám ta mořská strava k duhu |
Zpátky na motel jsme šli trasou podle průvodce, abychom prošli nejzajímavější části SF. Vyšli jsme na Telegraf Hill, kopec, na kterém stojí vyhlídková věž Coit Tower. Za 5 dolarů nebyl výhled úplně luxusní. Přes špinavé sklo do mlhy není moc vidět. Pokračovali jsme čtvrtí beatníků, nahlédli do hippies obchůdků a přes čínskou čtvrť došli do motelu.
 |
| výhled z Telegraf Hill |
 |
| typický obrázek |
 |
| parádní fajky pro náruživce |
 |
| čepičky v čínské čtvrti |
 |
| Čína v Americe |
 |
| otočka kabelové tramvaje na Market Street |
Ve tři jsme v postelích a popíjíme Coronu...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
