Sequoia Kings Canyon National Park (28.8.)

Po probuzení jsme vyrazili na snídani do Denny´s - omoletka, kafíčko, džus, moc dobré. Cena na zdejší poměry standardní, asi 11 dolarů na osobu.

Snídaně v Denny´s

Po dvanácté vyjíždíme asi 150 km kouknout se na sekvoje, přesněji Sekvojovce obrovské do Sequoia Kings Canyon National Park. Jak je již naším zvykem, přijeli jsme dost pozdě. Výhodou je, že k večeru návštěvníků ubývá a tak se dá lépe fotit (pokud se to stihne do tmy).
Nejprve jsme si udělali několikakilometrový trek pralesem se sekvojemi na skálu zvanou Moro Rock. Vystoupali jsme 348 schodů, nepočítaně přírodních stupínků a odměnou nám byla krásná vyhlídka na údolí (lehce zkažená oparem) a na hory pohoří Sierra Nevady. Na Mt. Whitney, která je na hranicích Sequoia parku vidět nebylo, před ní překážely ještě nějaké jiné čtyřtisícovky. Kdybychom nebyli byli získali permity na Mt. Whitney v Lone Pine, byl alternativou několikadenní trek z východní strany hor. To by bylo medvědí dobrodružství... Mimochodem, medvěda jsme nezahlédli za celý pobyt v horách žádného. Jediné stopy po méďovi jsme viděli u motelu v Mammoth Lake, kde přes noc rozházel popelnice a ještě možná u Toulamne Meadows, kde bylo na zemi vymlácené boční okénko auta.

veverka a šiška na cestě na Moro Rock (šiška není ze sekvoje, ty jsou překvapivě malé)

Výlet k Moro Rock byl časově trochu delší, než jsme čekali, zpátky jsme jeli parkovým busem. Projeli jsme kolem Tunnel log (padlá sequoia, kterou projíždějí osobní auta) a dojeli k autu. Při výstupu se Roman ptal, jestli bus nejede dál ke "Capitan Sherman", čímž amerického hrdinu degradoval o mnoho hodností. Řidič se smál a řekl, že nejede. Pak začala stíhačka o světlo. Autem jsme vyjeli k parkovišti vysoko nad Generálem Shermanem a seběhli k tomuto největšímu stromu na světě. Trochu jsme les pochodili, pofotili se u zajímavých sekvojí a šli zpátky.

Alan na vrcholu Moro Rock pobavený nabídkou jednoho německého páru závratí zelené Janě, aby si šla stoupnout k Alanovi, že je vyfotí společně a Janiným rezolutním odmítnutím

Už za husté tmy jsme přijeli k dalšímu gigantovi, gen. Grantovi (Kings Canyon National Park). Nic moc jsme neviděli, pofotili jsme velký strom a srovnáním obrázků na internetu jsme došli k závěru, že jsme fotili sice giganta, ale gen. Grant to fakt nebyl. V obchůdku jsme koupili pár triček, přejeli do Fresna na večeři k Denny´s a vyjeli směr San Francisco. Do motelu jsme se dostali po čtvrté ráno, do postelí kolem páté.

generál Sherman, největší strom na světě

část větve gen. Shermana, která se utrhla pod tíhou sněhu v roce 2006

a teď ještě pár fotek u "bezejmenných" stromů

Yosemite (27.8.)

Ráno jsme rangerce zaplatili 20 dolarů za nocleh a vydali se zpět do Yosemite Village. Ve Visitors centru jsme zjistili kde je volná wifi a na rangerské stanici jsme dle instrukcí znova nahlásili havárku.

již "opravené" zrcátko

po havárce zbyla ze zrcátka jen kostra s motorkem, vše ostatní bylo na silnici

Pak jsme nakoupili jídlo a šli na wifi do Lodge v Curry Village. Byla to pěkná místnost s cca patnácti lidmi, patnácti notebooky, čtyřmi uklízeči a jedním neohroženým čipmankem, který vstoupil dveřmi, pár minut sledoval cvakot kláves a pak se přesunul k baru. Roman říkal, že viděl barmana vyhánět ho zpoza baru. Zřejmě mu nehodlal přepustit míchání nápojů. Aktualizace blogu a zabukování motelu ve Fresně (opět Motel 6), odkud zítra vyrazíme do Sequoia Parku, nám zabralo skoro celé odpoledne. Až před pátou vyrážíme směr Glacier Point, abychom si prohlédli Yosemite aspoň z výšky, když už nám kvůli zrcátku nezbyl čas na pořádný trek.
Na vyhlídce Glacier Point jsme strávili asi dvě hodiny. Před západem slunce přišel ranger David Rose a zvučným hlasem nejprve sršel vtipem, pak vyprávěl o medvědech, historii Yosemite apod. Celkem milé. Během Roseovy mluvy pomalu zapadalo slunce a světlo na Half Dome se postupně měnilo na žluté, oranžové a červené. Fakt pěkný výhled.

Half Dome z Glacier Point

o chvíli později

Pak už jsme jen sedli do auta a dojeli do Fresna, což je skoro půlmiliónové městečko. Ubytovali jsme se, nakoupili na benzínce nějaké pití (naše oblíbené mexické pivo Tecate tu mají v láhvi podobné naší od sirupu), popili a šli spát.

Jo, moc děkujeme za všechny komentáře a gratulace. Prosíme o přesnější identifikaci pisatelů, jedno písmenko místo jména je někdy mnohoznačné, je nás šest, známých máme hodně.
Zároveň se omlouváme za dlouhé časové odstupy v uveřejňování příspěvků, obzvláště v horách byl velký problém sehnat wifi  a například v motelu v Mammoth Lake i přes objednání wifi nakonec nebyl internet k dispozici.

Den s kapkou smůly (26.8.)

Ráno kolem sedmé jsme vstali, sbalili stany a chystali se opustit kemp. Před osmou však přijela starým pickupem stará dáma se starým ovčákem a inkasovala od nás 10 dolarů za přespání. Tím se náš spěch snížil, v klidu jsme posnídali a o půl desáté jsme vyrazili směr Yosemite. Dojeli jsme do Toulamne Meadows. Na parkovišti jsme umístili potraviny a kosmetiku do beden a vyrazili na kopec Lembert Dome (2871 m.n.m.). Nešlo o žádný heroický výkon, parkoviště je jen o cca dvě stě padesát výškových metrů níže. Cestou v lese jsme potkali laňku, naprosto nás ignorující. Popásala se deset metrů od nás a vůbec jsme jí nepřekáželi. Na kopci jsme byli za chvilku, výhledy byly pěkné a vichr strhával čepice.

Lembert Dome

pohled z vrcholu

společná fotka kousek od vrcholu

Po této ani ne čtyřkilometrové mini-tůře jsme zamířili do Yosemite. Pár kilometrů před cílem nám nějaký pitomec s obytňákem urval v zatáčce zrcátko. Vydali jsme se ho stíhat. Bezvýsledně. Vzdali jsme to asi po deseti kilometrech. Pokračovali jsme tedy v původně zamýšleném směru. Po pár mílích Roman uviděl nápis "jeskyně". Byl to sekvojový háj - cave a grove není to samé :-). Bylo ale dobře, že jsme zastavili, hned u vchodu do háje byla rangerská stanice. Nahlásili jsme havárku. Rangerka to sepsala a dala další instrukce.
Pak jsme se tedy konečně vypravili do Yosemite Village, sehnat si ubytování. Tušili, že to bude problém, a taky že byl. Všechny čtyři kempy byly plné, na Visitors Centru nám poradili nejbližší volný kemp u Wawony. Což znamenalo dlouhý přejezd, za tmy, po opravované horské silnici. Navíc jsme se dozvěděli, že přes prázdniny je pro výstup na Half Dome nutný permit, a ten nedostaneme.
Samá komplikace, zřejmě byl tento den trochu zakletý. Jediné rozptýlení nám poskytly výhledy na Half Dome, El Capitana (nejznámější kopce v Yosemite) a pár metrů od silnice pasoucí se jelen s jelenicí a hned vedle jelenice s jelenčaty.

El Capitan a Half Dome

Mono Lake a Bodie (25.8.)

Přesně ve dvanáct hodin jsme se vyhrabali z motelu, čekali, až si Roman splní svou denní hodinovou normu telefonování (dnes to byly tedy nejmíň dvě). Nakonec jsme ho naložili telefonujícího a odjeli do hor směr Mono Lake. Po sedmi mílích jsme se otočili a jeli zpátky, tentokrát už správným směrem. Roman při opětovném průjezdu Mammoth Lake dotelefonoval a nic už nebránilo dnešní výpravě. Po cestě k jezeru jsme na prašné pláni s vypálenou vegetací zahlédli několik parádních tornád (vzdušných vírů).

Alan fotí tornádo před Mono Lake

Při příjezdu k jezeru jsme byli nemile překvapeni absencí osoby v budce u vstupu. Chtěli jsme zakoupit tzv. Annual Pass pro vstup do národních parků a federálních rekreačních oblastí. Ten by nám umožnil i vstup k jezeru. Takto jsme museli v obálce vložit 6x 3 dolary do kovové roury. Při odchodu už tam obsluha byla a Annual pass nám prodala - bilance tedy - mínus zbytečně utracených 18 dolarů.
Mono Lake se proslavilo díky tomu, že z něj obyvatelé Los Angeles odčerpali půl obsahu, čímž se v něm zvýšila koncentrace soli na dnešní 2,5 násobek hodnoty v oceánu. Krom toho je voda silně alkalická (100x víc než mořská voda). Hladina poklesla o 13 metrů a na světlo boží vykoukly podivuhodné tufové útvary. Místo se zvláštní atmosférou.

společná fotka u Mono Lake

Druhou dnešní zastávkou bylo zlatokopecké městečko Bodie. Původně poměrně velké město v roce 1932 poničil požár. Obyvatelé se pustili do rekonstrukce, ale ve čtyřicátých letech minulého století se poslední obyvatelé odstěhovali a z Bodie se stálo "město duchů". V některých domech zůstalo původní zařízení, v obchodě je na pultech zboží a ve škole jakoby vyučování před chvílí skončilo. Vstupné je 7 dolarů na osobu, Annual pass do národních parků zde neplatí, město je ve správě státu California.

Simča v Bodie

 Nakonec dne jdeme poprvé na večeři do americké hospody - kulečníky, americká vlajka, V televizi baseball, vůně steaků... mimochodem, steak za 19,50 bez daně. Pro úplnost, bar Rhino´s stojí ve městě Brigeport. Po večeři jsme jak zmatené lesní včely jezdili tam a zpět po Bridgeportu a hledali kemp, který tam nakonec nebyl. Hledali jsme i termální prameny, jejichž přesnou polohu mám zanesenou v mapách v Googlu, ale na internet jsme se nedostali. Touto zábavou jsme naplnili asi hodinu a půl a pak se rozhodli vrátit se k Mono Lake a odbočit směr Yosemite po silnici č. 120. Asi tři míle za odbočkou jsme našli kemp. Nejdřív působil divně, osaměle, ale po zajetí hlouběji do lesa se ukázalo, že to půjde. Protimedvědí železné skříně na potraviny a kosmetiku nechyběly. Po jedenácté máme postavené stany, popíjíme pivka, vyrovnáváme účty, plánujeme dny příští a mimo to Roman zjistil, že vařič, který měl na Mt. Whitney na naše bomby sedí! Byla na něm jen přišroubovaná redukce na jiný závit. Nechali jsme ho žít, ale měl to o fous…

Mt. Whitney (22.8.-24.8.)

Před sedmou ráno vstáváme, ale balení nám přes večerní přípravu trvá dlouho, z kempu vyjíždíme po půl desáté. Jedeme do krámu a v sámošce kupujeme ke snídani steaky. U "Mekáče" stahujeme přes wifinu kešky a vyrážíme na Whitney Portal, výchozí bod túr na Mt. Whitney, ve výšce 2548 metrů. Uklízíme přebytečné potraviny a kosmetiku do protimedvědích kontejnerů a kolem půl jedné vyrážíme.

parkoviště na Whitney Portal - za chvíli vyrážíme

Hned v úvodu narážíme na váhu, tak zjišťujeme, že nejvíc se ulejvá Helča - 14 kg. Pak následovala Jana s 18,6 kg, Simona 19 kg, Roman 20,9 kg, Alan 26,8 kg a nakonec Dan 27,2 kg (za předpokladu, že platí 1 lb =  0.453 kg).

můj batoh na váze - 60 lb

Do 5,8 km vzdáleného Outpost Campu ve výšce 3159 metrů přicházíme po čtyřech hodinách. Svačíme a diskutujeme o tom, jestli se vypravit do Trail campu, který je ještě o cca 500 metrů výše. S vědomím, že zřejmě dojdeme za tmy, vyrážíme.

svačina v Outpost Campu

 Ve výšce 3243 m.n.m. míjíme Mirror Lake. O kousek výše se dáváme do řeči s rangerem, který nám tvrdí, že v Trail Campu v životě neviděl medvěda. Jediné, co nám prý může sežrat jídlo, jsou myši, čipmankové (příbuzní veverek) a svišti. Mimochodem, myšlenka o tom, že pokud bychom nesehnali permity, mohli bychom to zkusit bez, by nebyla realizovatelná. Kontroly byly poměrně časté.

svištů jsme viděli v Trail Campu několik

jezero Mirror Lake

Do Trail Campu ve výšce 3658 metrů přicházíme se soumrakem, resp. Alan v krizi s doprovodem až za tmy :-). První myšlenkou po příchodu byla káva. Bohužel, Roman "objevil" ve svém sáčku na vařič s nápisem VAR 2 vařič VAR 1, což znamená nekompatibilitu zakoupených bomb. Náš VAR 2 zůstal v autě...


Většinu osádky pobolívala hlava, otočení ve spacáku znamenalo několik minut vydýchávání. Vlastně jsme za půl dne vystoupali přes dva a půl tisíce metrů, od tří tisíc m.n.m. se někde doporučuje vystoupat i jen 300 m denně!
Roman s Helčou prožívali ve stanu svůj boj o přežití, ve svých šestiset gramových spacáčcích v teplotě kolem nuly klepali kosu. Prý už nikdy více... Helča měla na nohách i futrály od karimatek :-)) O to hezčí bylo ráno. Roman jako první, a jak se později ukázalo, i jako poslední, použil svůj sáček na exkrementy.

souprava na lidské exkrementy

svítání z Trail Campu

poslední přípravy před cestou k vrcholu

Po půl osmé vyrážíme do nejkrutější pasáže treku, kdy v jedné stěně se stále stejným výhledem nastoupáme za 3,6 km 541 výškových metrů a v 10:15 s vyvalenýma očima lapáme po vzduchu v průsmyku Trail Crest ve výšce 4199 metrů.

průsmyk Trail Crest - první pohled na druhou stranu hor

Dál už je to vícemémě rovina, která by za normálních okolností nikoho nerozhodila, ale... Co pět kroků, to zlomený člověk se smrtí na jazyku. Kyslíku je v této výšce o 40 procent méně než u hladiny moře. Když jsme konečně uviděli vrcholovou boudu, vyhrkly Janě slzy :-).
13:37 we get it!

vrcholové foto

Kochajíce se pohledy z nejvyššího vrcholu byli jsme poučeni o zákazu kouření divoce gestikulující američankou. Alan jí svou brilantní angličtinou odvětil, že požár nehrozí: "Stone, Stone, Stone". Opodál odpočívající, nám už dobře známý ranger, nás ubezpečil, že "rocks" opravdu nehoří, a že někteří Kaliforňané jsou na kouření na veřejných místech přecitlivělí. Byl v pohodě, řekl, že můžeme v klidu kouřit. Posvačili jsme, prohodili pár frází s Rakušáky a podepsali se do vrcholové knihy (záznam před námi logujícího amíka celkem vystihnul situaci - napsal jedno slovo - "over").

zápis do vrcholové knihy

Pak už jsme jen vyzvedli kešku (skrýš ze hry geocaching) a vydali se směrem dolů. Roman s Helenou už nechtěli druhou noc mrznout a tak se rozhodli sestoupat minimálně o jeden tábor níže. My zbývající jsme v poklidu sestupovali do našeho Trail Campu. Stranou od lidí jsme rozdělali tradiční vrcholové pivo (jak známo, v USA puritánské zákony popíjení alkoholu na veřejnosti zapovězují).

foto s tradičním vrcholovým pivem je kvůli US zákonům trochu dále od lidí

ještě druhá dvojka s pivkem

Po strastiplné cestě plné krásných výhledů jsme se před šestou večer dostali zpět do kempu. Vládla ozajstná zima, podpořená vyčerpáním. Víc než tři měsíce nicnedělání po úrazu se opět projevily - Alan, po cestě opět stižený krizí, se v kempu rozklepal zimnicí a dlouhé minuty nebyl schopen žádné činnosti. Ani jídla.
/Po vzoru  Saturninovy Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru musím upřesnit - krize přišla opravdu až po cestě, nikoli během ní, šlapalo se mi vcelku dobře. Na jídlo jsem skutečně chuť neměl, ale nakonec jsem se donutil sníst celou plechovku masa Chili con Carne No Beans - bohužel díky Romanovi studenou :-) A./
Ještě za světla jsme zalezli do spacáků a zkoušeli spát. Roman s Helčou ještě tentýž večer došlapali až úplně dolů. Outpost Camp minuli, protože v něm nikdo nenocoval a báli se být jediným terčem medvědích nájezdů. Ve Whitney Portalu sedli na auto a jeli do Lone Pine do motelu. Dřív se umyli a lépe se vyspali, ale přišli o jeden den v krásné divočině. A o 110 dolarů :-)
Alanovi s Janou se nevešly odpadky do protimedvědího sudu a tak je ráno dali pod hromádku kamení. Neukázalo se to jako dobrý nápad - pytel na hadry, papíry rozcupované, plechovky od energeťáků roztrhané na hadry, ty pevnější od jídla vylízané a jedna chyběla úplně. Šikovný myšky.

Ráno bylo opět kouzelné. Krátce po šesté hodině začalo slunce osvětlovat vrcholky hor, po kterých jsme předchozí den šplhali a traverzovali. Z kempu byla vidět i samotná Mt. Whitney.

Mt. Whitney - 6:25 a už tam jsou lidi

Sbalili jsme stany, nasnídali se (až na Alana, který prý neměl stále na jídlo ani pomyšlení). Před osmou hodinou jsme vyrazili. /Ještě jednou Kancelář - skoro nikdy nejím před osmou :-) A./
 Sestup probíhal rychle, zpestřovala nám ho různá zvířátka.

plachý čipmank v Outpost Campu

Pod Outpost Campem, na krásné zelené plošině zvané Bighorn Park, se nám ukázaly dva kusy vysoké zvěře. Nádhera.

srna nebo laň - spíš to druhé, ne? :-)  /Jelenec ušatý) A./

O kus níž objevila Simona opravdu zvídavého čipmanka. Zatímco v Outpost Campu jsem se k "veverce" nedostal blíž, než na cca 15 metrů, tenhle zvídavý jedinec se evidentně nebál.

zvědavý čipmank

face to face

Při příchodu do výchozího bodu, do Whitney portal (před dvanáctou hodinou), jsme převážili zavazadla - Simča nesla 8,8 kg, Jana 14 kg, Alan 15 kg a Dan 15,9 kg. Roman s Helčou přijeli z motelu o chvilku později. Uvařili jsme kávu, fotili zvířátka a palce.

modropták  /Sojka Stellerova (Cyanocitta stelleri) A./

Helča i Roman mají po sestupu modré palce - zjevně málo utažené boty

V obchůdku u parkoviště jsme nakoupili trička s nápisem "I climbed Mt. Whitney" (vylezl jsem na Mt. Whitney) , jak jsme se domluvili už ve svahu - plánovali jsme společnou fotku v tričkách před Mt. Whitney, pokud vše dobře dopadne. Nahoře ve Whitney portal trička pro holky neměli, tak jsme je dokoupili v Lone Pine. Fotka ale nedopadla dobře, k focení jsme se dostali večer a slunce svítilo přímo proti objektivu. Následující fotka je focená v opačném směru, za zády máme pohoří White Mountains.

fotka v tričkách  "I climbed Mt. Whitney"

Vrátili jsme medvědí barely, zakoupili nějaké dárečky a při svačince v McDonald´s zarezervovali Motel 6 v Mammoth Lake.

Pozdě odpoledne jsme se vydali do Mammoth Lake. Motel celkem splnil očekávání, až na nedostupnost připojení na internet. Přeprali jsme hadry, po delší době se pořádně umyli a trochu oslavovali. Pro tu příležitost jsme po cestě nakoupili v nápojové speciálce piva Corona, Tecate (obě Mexico), Arrogant Bastard Ale a místní pivo Mammoth (tři druhy). A výsledek? Jediný americký pivo, který se dá pít, je mexický pivo. Nejhnusnější pivo světa se jmenuje ARROGANT BASTARD ALE, jediným jeho plusem je 7,2 Vol., chutná jak žaludeční kapky (tvrdí Alan). Zakoupení minibasiček piv Mammoth Paranoids, Mammoth Golden Trout (prý Pilsner bier, cha!) a Mammoth Double Nut Brown pak pro nás znamenal konec experimentů s americkými pivy. Vskutku nedobré pití. Pokud má někdo zkušenost s US pivy, a má kandidáta, který by mohl ty sračky poněkud rehabilitovat, napište.
Zajímavou vlastnost jsme ale objevili u všech těchto piv - po otevření zapalovačem odlétá zátka rychlostí světla (něco jako šampus včetně zvukového doprovodu). Jednou, když jsem na to opět zapomněl, trefila mě do tváře a vryla mi do ní připomenutí své nebezpečnosti - červený flek jsem tam měl ještě druhý den.

Yes!!!

Zdravíme opět z McDonald's v Lone Pine. Kopec jsme všichni ve zdraví vylezli i slezli. Gratulace přijímáme v komentářích :-) Právě jsme si objednali pokoje v Motel 6 v Mammoth Lake a tam snad ještě dnes sepíšeme podrobný report.

foto z Trail Campu, Wt. Whitney je poslední osvícená vpravo

Takový máme hlad po slezení z hor - Angus se slaninou s sýrem v McDonald's

Lone Pine - máme permity!!! (21.8.2010)

Ráno se rozhodujeme, že zde zůstaneme bez ohledu na výsledek jednání o výstupu na Mt. Whitney. Platíme ještě jeden den a jedeme do města Lone Pine. Nakupujeme jídlo na dopolední piknik, u pumpy sedáme do lavic a jíme. I proto, abychom nebyli za podivíny využívající posezení bez útraty, jdeme pro kávu. A hle, káva je zdarma. :-)
Po jídle vyrážíme do Visitors Center. A je to k neuvěření - máme kliku a zítra vyrážíme na Mt. Whitney!!! Získali jsme třídenní permity, soudky chránící jídlo před medvědy, pytlíky na exkrementy (dle hesla - "co si přineseš, to si odneseš"). Před závěrečnými přípravami smolíme v McDonaldu možná poslední zprávy na tento blog... medvěd nikdy nespí :-). Bye bye. Pokud to dopadne dobře, ozveme se za tři dny.

Pohled z Diaz Lake na náš kemp, v pozadí White Mountains

Naše ležení

Piknik u benzínky nabízel výhled na Mt. Whitney

Death Valley (20.8.2010)

V 11 dopoledne odhlašujeme hotel, jdeme na jídlo a chceme vyrazit do Death Valley. Bohužel, nemůžeme sehnat speciální benzín do našeho auta. Projeli jsme už čtyři pumpy a nic. Na čtvrté pumpě však ochotná čerpadlářka zavolala do půjčovny (Roman si na telefonický rozhovor netroufá). Dozvěděli jsme se, že máme napumpovat benzin, který v manuálu výslovně zakazují. A pak se v tom vyznej...
Po této lapálii již nic nebránilo odjezdu směr Údolí smrti. Po několika kilometrech přestala fungovat navigace z půjčovny. Chvíli jsme jeli podle mé turistické. Půl hodiny Roman navigaci zkoumal, mačkal, nabíjel různými kabely a zčista jasna se z nevysvětlitelných důvodů opět spustila.
Do Death Valley jsme přijeli, jak je již pravidlem, těsně před západem slunce. V tomto pro fotografii ideálním čase jsme stihli pár fotek z vyhlídky Zabriskie Point a jen těsně před odchodem slunce za horizont dojet do Badwater. Západ slunce je tam naopak zřejmě nejhorší čas pro focení, neboť zapadá přímo proti objektivům. V tomto nejnižším bodě západní polokoule (-86 m.n.m.) jsme naměřili po sedmé večer příjemných 48 stupňů Celsiových. Podnikli jsme asi kilometrovou procházku do solného jezera. Je zajímavé, že v tom suchém vedru se člověk prakticky vůbec nepotí a když nepaří slunce, není těch skoro padesát stupňů až zase tak nepříjemných. O to víc se člověk zapotí, když si sedne do auta - během pár vteřin se vysráží vlhkost.
A to je z Death Valley vše, co jsme stihli, padla tma... Trochu mě mrzí, že jsme nestihli obrovské písečné duny a jiné hezké pohledy.
Vyrážíme do Lone Pine. Občerstvujeme se na benzínce a zjišťujeme u pumpaře, že nejbližší volný motel je 20 mil odsud. Navrhuji kemp u Diaz Lake, jezírka na úpatí White Mountains asi 2 km vedle Lone Pine. Deset dolarů za auto včetně osádky je parádní cena. Stavíme stany a uléháme.

Pohled z vyhlídky Zabriskie Point v Death Valley

Badwater Basin - nejnižší místo na západní polokouli

Fajnová procházka 86 metrů pod úrovní hladiny moře ve 48 stupních Celsia